Povídka o pletacím stroji

Bílých Vanoc jsme se sice nedočkali, ale zato potom pěkně nasněžilo.

Byla mi taková zima, že jsem se hned pustila do pletení.

Nejdříve jsem si upletla nátepníky na nohy...

....pořád mi byla ale zima a měla jsem pocit, že všichni a všechno kolem mne mrzne, takže jsem ještě upletla "svetr na telefon"...

..."svetr na hrníček"...

..."svetr na tablet"...

...ale pořád mě to ještě nestačilo – chtěla jsem i svetr pro sebe.

A co já se s tím budu párat v ruce, řekla jsem si, někde tady musí být ještě ten 40 let starý pletací stroj.

Kdo hledá, ten najde!

Tak jsem ho vybalila a začala...

Vlnu jsem si navlékla pěkně na háčky (asi 70 háčků), pak jsem tím jezdcem měla přejet přes vlnu, abych upletla první řadu.

No nevím, asi mi po letech polevily svaly, já to nemohla tou jednou rukou přes ty háčky přejet, šlo to ztuha, pak se to nějak zaseklo, musela jsem se těsně nad tím strojem naklonit, abych vyvinula co nejvíce své "zbylé" síly  (v posilovně jsem byla naposled v roce 1982).

Pořádně jsem se naklonila, vypjala "bicepc" a se vší vervou přejela přes háčky. Pak jsem zjistila, že jak jsem se tak nakláněla, tak jsem se připletla tričkem do pleteniny.

Takže jsem musela několik sekund zůstat v této nepřirozené poloze, kdy jsem přemýšlela, jestli se mám z toho trička svléknout nebo co.

V tomto okamžiku zazvonil pošťák a jedinej, kdo mu moh´otevřít, jsem byla já.

Naštěstí mi moje inteligence řekla: VYPLEŤ SE! Přejela jsem tím jezdcem zase doleva, čímž se všechny háčky konečně rozevřely a vypustily vlnu a MNĚ!

No ale já jsem typ, kterej se jen tak nevzdává.

Takže jsem se na to JINAK oblékla = těsný přiléhavý rolák až ke krku, rukávy vyhrnout –

a  - jedem znova!

Jak jsem řekla, když se háčky zavřou – vypustí se vlna z pleteniny, to znamená, že se musí kontrolovat každá řada (70 háčků!) jestli nejsou oka vypuštěná.

Teď jak já špatně vidím, tak jsem občas nějaký ten háček přehlédla, takže se mi ty oka vypustily. To jsem neviděla, takže jsem to zjistila až v páté řadě a musela jsem opravovat.

Než jsem ty všechny puštěný oka opravila, uteklo asi půl hodiny –

tedy doba, za kterou bych upletla půlku předního dílu v ruce!

No – vydržela jsem to do 50. řady – pak jsem jednoduše odpadla –

úplně mně to duševně a tělesně zničilo......

Ale pocit z nedokončené práce mi nedal spát –

zde můj výplod – podotýkám: pletený V RUCE!