Vánoční dárek

Když někdo před Vánoci neustále opakuje, co by si tak přál, tak v hloubi duše doufá, že ho někdo vyslyší. Já vím, že jsou Vánoce, ale nemůžu si pomoct, já potřebuju kytky...!

Den před Stědrým dnem vkráčel můj muž do pokoje s obrovským pugétem zabaleným v papíře –

"Jééééééé!!!!!" – zvolala jsem a zabořila radostí celý obličej do bílého opojení,

"děkuju – to je ten nejlepší dárek!"

"No, to se nedalo přeslechnout, když to dvacetkrát denně opakuješ jak papoušek!", odvětil můj muž.

A tak na vánočním stole k mé spokojenosti nechyběla živá květina s vůní jara.

Samozřejmě to u nás jinak vypadá vanočně. My oba máme rádi osvětlenou zahradu, takže jsme si léta kupovali lucerny a integrovali je do naší zeleně.

Na Štědrý den po večeři jsme zahradu rozsvítili.

Než jsme všechny lucerny, lucerničky, svíčky a svíčičky zapálili, trvalo to asi hodinu!

Ale pak to bylo krásné, podívejte...

Deko 

Už se nám to blíží a jak tak koukám –  teplo, a zase Vánoce bez sněhu!

Asi půjdu a koupím si tulipány místo vánočního stromečku!

Ale vyšla jsem před dům a objevila vánoční dekoraci mého muže,

takže mně ta "jarní" nálada zase přešla. Šla jsem si udělat kafe, zabalila jsem se do deky a na chvilku si sedla ven, abych se podívala, co můj muž vytvořil.

Když jsem byla ještě malé dítě a jezdili jsme o víkendech na chatu, našel můj táta jednoho dne na smetišti starý díl z lokomotivy (to je ten vypouklý litinový podstavec na fotce), a protože to byl ¨koumák¨, tak k němu přidělal ještě nožičky a léta letoucí jsme na něm rozdělávali oheň a opékali buřty! Chatu už dávno nemáme, ale některé věci jsem si prostě musela vzít s sebou – a dobře jsem udělala, hle – jak se to hodí!

...mně se to líbí! Musím mého muže pochválit.
Já pořád říkám, že se některé věci nemají vyhazovat!

Ale ani já jsem s dekorací nezahálela! Již v červenci jsem vesele pekla vánoční ozdoby!

Než se to vyrobí, než to uschne, doveze se to do pece, vypálí se to a případně ještě i oglazuje, znovu doveze a vypálí – to chce svůj čas!

Ale výsledek potěší!!!

...a k tomu jsem vyrobila ještě dvě sovičky na svíčku...

...se sněhem by to bylo hezčí, ale přesto 

VÁM  VŠEM PŘEJI HODNĚ POHODOVÉ A SPOKOJENÉ SVÁTKY VÁNOČNÍ ! 

A zde jsem ještě objevila doma fotografii, která mě připomněla přenádherné vánoční výstavy po roce 1980 v Praze na Starém Městě (např.v Jilské ulici), které pořádal dnešní BONSAI SERVIS PRAHA –       tyto výstavy prostě neměly konkurenci!

Perníkoví koníci

Před Vánoci jsem se rozhodla místo napéci perníky – "napéci" trochu keramiky.

Měla jsem velkou skleněnou mísu, a tu jsem chtěla vánočně ozdobit.

Nejdříve jsem si nakreslila koníka,

pak jsem si ho vystřihla a tvar obkreslila na vyválenou keramickou placku,

(od té doby, co se zabývám keramikou, ubylo v domácnosti spousta kuchyňského náčiní! Skoro vše v kuchyni se dá totiž použít. Můj muž chtěl ode mne nedávno upéci linecký koláč, což jsem musela odmítnout, protože jsem neměla s čím vyválet těsto...)

Pak jsem začala koníka modelovat - s keramickým nářadím to jde výborně,

(tento speciální nožík s dlouhou špičkou lze použít například i na vyřezávání ovoce. Nářadí si můžeme objednat na internetu.)

Použila jsem vždy kousíčky keramické hlíny, které jsem v ruce vytvarovala, zespodu navlhčila vodou, přilepila na koně a vymodelovala ho až do této podoby.

No a teď by se mohl dát už jen uschnout a šup s ním do pece, na keramiku, samozřejmě.

Jenomže – já potřebovala ještě 3 další , úplně stejné koně!

Takže – co s tím uděláme?

No uděláme si formičku!

Zakoupila jsem sádru, obstarala prázdný kelímek od zmrzliny, malé umyvadélko, dřívko na míchání  a odměrku,

přečetla návod, rozmíchala sádru s vodou,

vložila koníka (na obrázku ještě spolu s kočičkou) do formy od zmrzliny

a přelila sádrou...

Musí se rychle pracovat  – sádra brzy ztvrdne!

A pak jsem si šla dát kafe.

Než jsem ho vypila, šla jsem se přinejmenším 5x podívat, jestli je to už ztvrdlé.

No konečně!

Vyklopila jsem formu z kelímku (příště si ho vyložím plastickým sáčkem, bude se to lépe vyklápět)

a  začala hliněného koníka vyškrabávat, samozřejmě, že se při vyškrabávání koník úplně zničil...

Ale to nevadí – neboť teď si můžeme udělat koníků kolik chceme!

A když už jsem tedy neupekla perníčky – tak jsem použila alespoň hnědou hlínu - a zde  jsou moji "perníkoví" koníci.

Když byli koníci trochu zaschlí , nanesla jsem na ně houbičkou bílou barvu (engobe), jen zlehka, aby to vypadalo jako pocukrované a pak jsem je nechala několik dní vyschnout.

Po vysušení se "upekli"  v 1000 °C v peci – a bylo to!

Můj muž mě vánoční dekoraci velice pochválil, ale  jen tak mimochodem s úplně nevinným výrazem v tváři se zeptal jestli budeme mít letos také nějaké vánoční pečivo....

Takže jsem nakonec vytáhla ze šuplíku formu na vanilkové rohlíčky (firma ZENKER)a bylo napečeno, i bez válečku!

Zde je recept mé maminky:

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

(množství vystačí na 1 plech firmy ZENKER)

200 g hl. mouky

120 g másla

 80 g mletých ořechů (vlašské nebo lískové)

 30 g práškového cukru

vanilkový cukr na obalení.

Mouku, cukr a ořechy dáme do mísy, přidáme rozpuštěné máslo, prohněteme rukou a kousky těsta vtlačíme do formiček, tak jako na obrázku. V předehřáté troubě pečeme asi na 180 °C přibližně 15 Min.. Ještě teplé je obalíme v práškovém cukru s vanilkou.

Rohlíčky se z této formy lehce vyklápějí a má to tu výhodu, že jsou po upečení všechny stejně veliké,

což vypadá velice hezky při servírování vánoční tabule.

Tady musím podotknout, že tak dalece to u nás nedošlo – rohlíčky zmizely jedna dvě ("trošku jsme ochutnali")  a do Vánoc daleko – takže...všechno jasné, že ano? Dáme si repete!

Keramika - začátky...

Léta plynou a já v sobě nosím od svého ranného dětství jedno nesplněné přání.

Jednou jsem jako dítě viděla v televizi jak se vytáčí keramické džbánky na kruhu a chtěla jsem to okamžitě také dělat. Úplně mně to uchvátilo. Jenomže nebylo kde, nebylo s čím a nebyla pec.

Protože jsem byla dítě chtivé ručních prací, malování a tvoření, přihlásila jsem se po ZDŠ na UMPRUM – a představte si –   oni mně nevzali!

Tak jsem odmaturovala jinde!

A zase uplynuly desítky let a já jsem se před nedávnem zamyslela a rozhodla si tento sen přece jen splnit. Přihlásila jsem se do jednoho kurzu keramiky, abych se něco dověděla. Bohužel jsem se toho moc nedověděla, ale za to jsem si mohla vyzkoušet (poprvé v mém životě) jak se vytáčí keramika na kruhu. No jednodušší to být nemůže – prostě pleskneme kus hlíny na kruh a začnem tvarovat.

Ještě jsem ani nedotvarovala a koukám na kruh – hrníček nikde!

Jen jsem někde v koutě dílny zaslechla: "AU!"

Kolegyně dostala plný zásah.

Tak jsem se omluvila a začla znovu. No – řeknu Vám, ohňostroj na Střeleckém ostrově byl proti tomu NIC! Hlína lítala dílnou jak divá a já se stávala trošku nebezpečnou.

Tak jsem toho nechala.

Ale – to bych nebyla já – mně to samozřejmě nepřestalo bavit, 
jen jsem si našla trochu jinou cestičku.

Zjistila jsem, že je lepší, když budu MODELOVAT.

A tak jsem si nakoupila beletrii,  našla firmu, která prodává keramické potřeby, našla jsem i někoho s pecí a našla jsem si i čas. 
A pak jsem prostě a jednoduše začala.

 

Byla jednou jedna zahrada...


Když jsme se před 25 lety rozhodli si pořídit zahradu, byli jsme mladí a ohební (- tady musím opravit: byli jsme hodně mladí = teď už jsme jen mladí) - a měli jsme psa.

Když jsme se nastěhovali, rostla v zahradě jedna rebarbora, mrkev a několik jehličnatých stromů. 

A nám se líbily kytky.

A tak to všechno začalo.....

Za pár let jsme se prodírali 300 metry čtverečními mačetou. Před domem, za domem, všude keře, stromy, kytky – a plevel. Oba jsme byli pracovně vytížení a tak jsme nestíhali.

Komu se ten prales ale líbil – byl náš pes. Vyšel před dům, zjistil, že není zrovna nejvhodnější počasí na velkou procházku, protože malinko krápalo, a tak se vydal na procházku po zahradě.

Měl již svou vytyčenou trasu: těsně za pergolou, kde se tedy skutečně vešel jenom on, pak kolem plotu, aby zkontroloval, co dělá soused, pak pod stromy, obhlédl každý kout, jestli tam není ještě nějaké jiné zvíře než on – a pravda byla, že díky jemu jsme jiná zvířata skutečne nezaregistrovali. Ani nebyla šance – Hacíček se postavil doprostřed zahrady a povýšeným pohledem dal všem najevo:

TADY - JSEM PÁNEM JÁ !

Do zahrady by neproklouzla ani myš, natož nějaký řemeslník.

Jak se ozval zvonek u dveří – ozval se i ohromující štěkot, takže si každý myslel, že za dveřmi musí být přinejmenším pes baskervillský. Hacíček nastartoval, řemeslník to díky bohu zavčas zaregistroval, nastartoval také  – a pak už to byla "Velká pardubická" – náš pes byl rychlý –  a tak chudák řemeslník musel na poslední chvíli přeskočit plot.

Náš řemeslník pochopil,že se má příště ohlásit předem telefonem, i když už stojí před barákem.            

Ale o našem pejskovi až zase jindy....