Byla jednou jedna zahrada...


Když jsme se před 25 lety rozhodli si pořídit zahradu, byli jsme mladí a ohební (- tady musím opravit: byli jsme hodně mladí = teď už jsme jen mladí) - a měli jsme psa.

Když jsme se nastěhovali, rostla v zahradě jedna rebarbora, mrkev a několik jehličnatých stromů. 

A nám se líbily kytky.

A tak to všechno začalo.....

Za pár let jsme se prodírali 300 metry čtverečními mačetou. Před domem, za domem, všude keře, stromy, kytky – a plevel. Oba jsme byli pracovně vytížení a tak jsme nestíhali.

Komu se ten prales ale líbil – byl náš pes. Vyšel před dům, zjistil, že není zrovna nejvhodnější počasí na velkou procházku, protože malinko krápalo, a tak se vydal na procházku po zahradě.

Měl již svou vytyčenou trasu: těsně za pergolou, kde se tedy skutečně vešel jenom on, pak kolem plotu, aby zkontroloval, co dělá soused, pak pod stromy, obhlédl každý kout, jestli tam není ještě nějaké jiné zvíře než on – a pravda byla, že díky jemu jsme jiná zvířata skutečne nezaregistrovali. Ani nebyla šance – Hacíček se postavil doprostřed zahrady a povýšeným pohledem dal všem najevo:

TADY - JSEM PÁNEM JÁ !

Do zahrady by neproklouzla ani myš, natož nějaký řemeslník.

Jak se ozval zvonek u dveří – ozval se i ohromující štěkot, takže si každý myslel, že za dveřmi musí být přinejmenším pes baskervillský. Hacíček nastartoval, řemeslník to díky bohu zavčas zaregistroval, nastartoval také  – a pak už to byla "Velká pardubická" – náš pes byl rychlý –  a tak chudák řemeslník musel na poslední chvíli přeskočit plot.

Náš řemeslník pochopil,že se má příště ohlásit předem telefonem, i když už stojí před barákem.            

Ale o našem pejskovi až zase jindy....